Mé jaro, jaké je to vaše?

Jaro já osobně považuji za počátek roku. .                           .                                                                     . .                                                                                              .                                                                   .

Zima, která je na konci i na počátku našeho kalendáře se nám tak imaginárně prodlužuje a ponechává nás v dlouhém očekávání. I když vznik kalendáře není unáhlený výmysl. Má svoji historii lunární, solární a snad tři tisíce let vývoje nazpět.

Nedávno zazněla na moji hlavu otázka: Jak by sis představovala „ideální jaro“? Každé roční období je hezké, když ho člověk dokáže smysluplně a občas i trochu příjemně vyplnit. Onen tazatel však očekával, že se vyslovím k jaru s ním.

Nemám ráda novoroční předsevzetí, masopustní maškary ani ideální stavy.

Mám ráda zasněžené vánoce, silný mráz na Silvestra a Nový rok. Tří králů beru za smutné rodinné výročí. V únoru vyrábím koblihy, mám ráda svátek svatého Matěje. Protože „... když se slunce usměje“, začíná v Praze velká pouť a můj syn má svátek. I navzdory ubývající zimě či blížícímu se jaru. Oproti vánočnímu času očekávaných nákupů a úklidů, mám mnohem raději ty jarní. Vycházejí více z pocitové potřeby, přání a touhy něco změnit spolu s přírodou, než z historicky zažité zvyklosti.

Březnem mi začíná konečně nový rok. Pocházím z teplé nížiny, z Polabí. A tak první jarní měsíc v barvě břízy beru jako počátek obnovování života. Běloskvoucí skutečné probouzení přírody proplétané žlutými odlesky vzpomínek na dětství. Bílé punčocháče, kostkovaná sukně, růžový baloňák, kšiltovka, tmavě modré lakovky. Velikonoce, které považuji spíše za tradiční povinnost než svátek. Pálení čarodějnic, majáles, devátý květen další smutné rodinné výročí, vzpomínka na svátek Božího těla, červen zrající jahody.

Moje jaro je teplé od sluníčka, po lidech. Mazlivé od nemotorných malých štěňátek, koťátek .Vonící po fialkách, vrbovém proutí, šeříku, zelené trávě.

Nastupující roční období, na které jsem byla dotazována, to letošní otevírání si /si!/ světlu a teplu, životu? To vidím jen z mé planetky, tam vysoko v oblacích. O takovém místě vím. Vlastně to není planetka, je to místo v horách. Kam slunce zamíří jen na pár hodin v roce. Jakoby ten dům stál ve větvích Kouzelného stromu Enid Blytonové. Nevím, s kým bych až tam mohla dojít. Tam, nad mlhu, slunce, blíže mému jaru. Myslím, že s někým naprosto neideálním, který bude blízko mně samotné bez ohledu na roční období.

A jak vy otevíráte světlu, aby slunce mohlo vstoupit? Do vašeho domu, na váš strom...