Zrcadlo, zrcadlo...

Netrpím zrcadlovou fobií, i když patřím již roky do této kategorie, ...asi jsem dávno zralá.                   . .                                                                         .                                                                                    .

Dnes jsem zavadila o článek o ženách po čtyřicítce. Nemám takové čtení v oblibě, raději se přiučím o mladé generaci, abych byla „in“. Ale populárně naučné či snad „objevné“ články ráda prozkoumávám.

Prý, když se ženy v tomto věku zhlíží v zrcadle, mají traumata, na která nestačí ani dobrý psycholog. A bude hůře. Jsme konzumní společnost, která preferuje mládí především v ženském provedení. Nejhůře na tom jsou ty mezi čtyřiceti a padesáti...

Nezapochybovala jsem o sobě. Jsem jaká jsem. Možná to je tím, že mne neoslovili.

Nepatřím do té skupiny zoufalých. Nikdy jsem nepatřila a teď mě vlastně uklidnili. Neboť tuto skupinu poměrně brzo opustím.

Ostatní starosti i radosti, které jsem prožívala a prožívám v tomto životním období, mi patrně nedovolily, abych se cítila vzhledově vyřazenou ze společnosti. Nebyl a není čas.

Možná, že mne někdo ze společnosti „vzhledově“ vyřazuje, ale nejsem to já.

Je pravdou, že se v tomto věku hůře shání zaměstnání, ne však milenec. Dokonce v tomto směru poptávka po zralých prý stoupá.

Je pravdou, že mne ti mladší zdraví jako první, ale jsem žena, takže...?

Je pravdou, že hluboko na dně skříně uložené oblečení v „inspirační velikostí“ při mém vysněném come backu do velikosti „em“, již asi nikdy neobléknu.

Ale je jinou pravdou, že jen vše prožité a v člověku urovnané nám dává otisk do tváře. Otisk z nadhledu. Smutku či radosti tam dovolujeme vstoupit samy. A co dovolíme, aby bylo vidět, záleží na nás. Žádný lifting nám vnitřní rozpoložení nezakryje. O to tu jde.

Vrásky ve tváři, povadající vzhled pleti či těla nejsou dány jen a jen věkem, ale především nedořešenými problémy, vztahy a tím, že samy na sebe zapomínáme.

Že ty mladší jsou rychlejší a mladistvější...? To jsme také byly a ještě i v lecčem jsme. Nesnáším srovnávání, ale někdy se mu člověk nevyhne. Že jsme se narodily, prožívaly mládí nám připadalo normální. Tak proč se divit, když najednou vidíme kolem spoustu mladších.

Věřím, že výzkum je důležitý. Jen proč mu podléhat. Mé kamarádky-vrstevnice též nejsou zoufalé a frustrované ze svého pohledu do zrcadla při ranní hygieně.

Dnešním dnem bych se měla začít těšit, že za pár let opustím tuto kategorii „zoufalek“ a budu si moci pogratulovat. Pokud ovšem za pár let někdo nezjistí, že zoufalé ženy jsou po padesátce.