Vidím život růžově

Nedávno jsme měli třídní sraz, tentokrát jsem se neúčastnila. Za pár týdnů mě potkal spolužák a lehce na mě přitlačil, proč jsem tam nebyla, že to je škoda. A rozpovídal se, aby mne poinformoval.

Mezi našimi společnýmí bývalými je prý spolužačka, která poslední roky žije cestovně...Tři měsíce v Čechách, tři měsíce u přítele v zámoří, přes dva roky to  prý trvá. Vzhledem k našemu věku nemá o co přijít, spíše naopak. A taky nejeden osamělý spolužák, nezapomněl podotknout.

Jsem nesečtělá, od dětství svéhlavá, žiju si v ulitě, jsem si řekla.

Jaké změny člověk v životě prodělá, jakým tempem se ženou události kolem něho a s jeho nejbližšími, takové tempo by měl nasadit, udržet.

Nepochopitelně směšné připadá dítěti, když jeho matka lká  na krátkost života.

Když dítě dospěje a stane se rodičem, najednou zjistí, že život letí.

Nepřibrzdíš nic.

Nepřibrzdíš své děti, pokud je máš rád. Jen je budeš chtít držet za ruku a ty poznáš, člověče, že musíš jen čím dál méně.  Budou takové, jaký jsi chtěl být ty, ty sám. Nevěříš? Nevěříš.

Když začnou rozpínat křídla, ještě je stihneš políbit, zamávat a už sviští.

„Mamííí, to je krása!“ „Leť opatrně, dítě!“

Ještě několikrát se vrátí, ještě několikrát, jim budeš mávat.

Stáří není jen o tom být starý, stáří je období, kdy by člověk měl dokázat být i sám a odměnou za jeho život  by mělo být, že úplně sám nikdy nebude.

A tak si jen přeji, aby se mi čas od času rády za mnou vracely.

Snad v té době již nebudu tak stará, jak si nyní připadám, když začínají odlétat a občas se hned nevracet....

Někdy to tempo nežijeme v souladu s okolím, nejspíše tehdy, když od nás okolí očekává, že budeme jinými, než opravdu jsme.

Již Vidím život růžově…