Výlet do Peru

andex-adventure.com

Když jsem před pár lety pohlédla vpřed, pocítila jsem silné obavy, že pokud budu pokračovat stejnou cestou, nedojdu nikdy na svoji planetu a nedojdou na tu svoji ani moje děti.

Nebylo jim jasné, kde to vlastně žijí, proč tak žijí a proč jejich kamarádi, kamarádky, spolužáci, spolužačky zdánlivě na stejné úrovni se mají lépe, proč, ač mají spoustu znalostí a jsou vedeni k pracovitosti, se mají pocitově hůře.

Nešlo už vůbec o mně. Šlo na poslední chvíli o ně. Změnila jsem kurz. Přestala jsem stát po dlouhé době na jednom místě. Ač pro mě pozdě, pro ně pět minut po dvanácté.

Stát dlouho na jednom místě se nemá, vlastně nesmí. Ve tmě na okraji svahu jsem udělala krok po visacím žebříku.

Vždy jsem snila, že se podívám do pralesa, do Peru, kde půjdu ruku v ruce se svým životním partnerem nad džunglí jako spousta jiných turistů. A nebudu se bát, budu se smát, vždyť to je jen dobrodružně laděná atrakce, výlet, možná v hlavě pár deci na posilněnou.

Ale já měla hlavu úplně čistou, udělala jsem krok, další a další, mými křídly, která mne podržela, byly …, byla jejich budoucnost.

Někde vysoko nad zemí zahlédl moje vrávorání My Angel. Je to můj životní partner. Někteří lidé prý až ve vyšším věku nacházejí toho pravého. To on je tou láskou na konci visací cesty. Když nevím kudy kam, přivolám si ho mojí velmi chabou angličtinou.

Je to pán v mém věku, vlastně o něco mladší, který udělal spoustu chyb jako každý z nás v životě, ale jednu závažnou, a tak mi rozumí.

Jeho cesta je i není jiná. Dokáže se na mě podívat zvenku, nezaujatě, jako jsem to dokázala kdysi já.

Jen jsem si neuvědomila, že můj život není divadelní představení.

Že má svoje hranice a role jsou rozdány nevážně vážně a vážně jen jednou. A já nejsem divák.

A s kým jdeme, je především naše volba stejně jako těch, co jdou či nejdou s námi.

Když jsem začala psát blog, řekl mi piš, nepřestávej.

Když mi bylo zle, máš přece děti? Tak jsem se na ně usmála.

Když jsem už na večerní obloze neviděla nic nového, vezmi foťák, jdi a foť, pak si to večer prohlédni.

A hlavně pořád něco hledej, dělej a žij!

Život je tak krásný, stojí ho za to žít. Nevzdávej to, nepočítej, že nemáš, co by si chtěla, musíš žít s tím, co máš, co dokážeš a ty tu sílu máš, dokážeš to. Bye, bye…

A tak jsem dnes vytáhla čtyři roky starý fotoaparát. Začala promazávat fotografie, ty nejsou tak staré a listovala jsem v menu, jak se co dělá, jak jsem to tehdy začala a nedokončila.

Tu fotografovací radost.

Nejde o výlet do Peru, ...i když.

Nejde o měsíční znamení, ...i když.

A směju se často, velmi často, i když občas nevím kudy kam.

Hi, My Angel, how are you?