Veverčí ocas

Nárazový vítr končícího léta, protkaný jasnými ostrými slunečními paprsky, strmý travnatý kopec vzhůru s vyšlapanými cestičkami

popoháněly napnutou prázdnotu na cestu a pak k lesu.

Již rozoraná pole, dorůstající tráva po letním sečení, hučák a fičák kolem uší. V lese s vysokými stromy to nebylo o mnoho jiné.

Napětí si vydobylo a stále udržovalo své výsostní postavení. Zpoza stromů vykukovala prázdná slova a přisátá napětí na jakémsi začarovaném kruhu občas udělala „baf “ a nebo „hu“.

Letos se houbám nechce ven a ostatní plody již jen zřídka jsou usazeny na domovských větvičkách.

Napnutá prázdnota chtěla brečet, naříkat, ale upnutá póza byla silnější. Na krajích lesních školek mělo slunce sílu, že až větrem ohýbané větve zaháněly svým lomozem k zastavní a naslouchání. Hukot v korunách k sobě naklánějících se stromů,  nahodilé popraskávání způsobené tím ohlušujícím živlem.

Zastavila se pod stromem na slunečním místě. Chtěla usadit své myšlenky a najít směr, tu bílou šipku na modrém kruhu, směr jen rovně, již žádnou odbočku. Hukot, praskání, slunce. Jak může mít prázdnota myšlenky?

Při kořenech vysokého stromu na usychající trávě. Myšlenky opřené celou páteří s lehce zakloněnou hlavou. Přivřená víčka, tělo překryté jen tenkou halenkou, s bundou ledabyle na půl žerdi, vystavila síle vnější. Ani ji necítila, jen očekávala, že třeba zde ji potká. Opakující se prasknutí nalamující se větve, pád větrem shazovaných šišek je vytrhovalo s odevzdaného pustého klidu. Pohodě vzdálené. Prázdno je prázdné, tak jak si to dovoluje se tu usadit?

Napnutá prázdnota zaslzela, les upadající do ospalého léta se jí náhle houpal v přílivu, rozmazaně, jako když si pod vodní hladinou zapomenete zavřít víčka a pak je promrknete. Krátká prchavá chvíle nalomila tvrdou hranici. Hranici napětí. Hlasité zapraskání a z nedalekého stromu seskočila rozdivočelá tmavá veverka. Její ocas rozčepýřeně vlál ve větru, přiskákala poblíž ke stromu a k dalšímu a ještě blíž. Splašený veverčák. Sebral šišku, rozmáchnul se a vší silou mrsknul ke kořenům: vypadni z mého dohledu, ty potvoro napnutá, prázdná! A další a prásk a znovu, prásk!

Prudce vstala. Jsem já ale vystrašenec, nějaká veverka mi tu bude nařizovat, kam smím a kam musím. Rázně vykročila k ostružiní, na zemi hromada veverčích chlupů. Minula pár plodů. Ne, houby letos nerostou, houby?

Vyšla z lesa lehčí o pár vodních odlivů. Vesvlékla se z bundy, ovázala ji kolem pasu. A v uvolněné halence scházela zpět z příkrého dlouhého kopce.

Rozepjala paže zády ke slunci a klouzavě se snášela s ohlušující melodií v uších dolů.

Mít tak veverčákův ocas.