svlékání
Když už se bosýma nohama vyšplhala kamsi vzhůru po rozmoklém kopci, kdy ji nohy neposlušně sjížděly při každém druhém třetím kroku zpět, ocitla se na místě, odkud dokázala sledovat východ slunce.
Zablácená, upachtěná, ve starých hadrech, které by ti lidé tam dole na sebe již neoblékli. Připadala si nahá. A kdyby nebyla vychována v civilizované společnosti, klidně by se svlékla.
Musíš se vrátit k přírodě, tam patříš, slyšela uvnitř sebe volání z dávno opuštěného ráje.
Pocítila svobodu. Svobodu, která je pod neustálými ataky moci peněz, prožitků z minulosti, dole stojícími nevěřícími, kteří by ji rádi s falešným soucitem stáhli svými záchrannými lany zpět nebo ukamenovali. Jako by svoboda byla koulí s průhlednou neprolomitelnou stěnou, ve které je místo pro tolik lidí, kolik jich je schopných žít bez závislosti na zlu.
Slábnoucím zrakem si paprsek po paprsku vědomě zakreslovala do svého podvědomí. Každou šedavou čmouhu na obloze, která se s přibývajícím sluncem stávala bělavější. Výjevy na horizontu. Zvuky prociťovala tak, aby z nich zůstalo uchováno co nejvíce na dobu, až sestoupí zpět. Dolů. K těm malicherným lidičkám, kteří více mluví, než vnímají.
Posadila se. Shlédla na přilehlé louky, na trávy, ze kterých osychal večerní déšť. Její Mokřáci a Víly s pavučinkovými sukněmi na ni mávali. Jsme tu, zatančíme ti.
Usmívala se. Jakoby se v její tváři odráželo slunce víc a víc. Jakoby těm dole posílala to, co před chvílí načerpala ze slunce. Rozproudil se tok energií. Čím déle probíhal, tím více měla pocit, že ji cosi nadnáší. Luční obyvatelé tančili a zvonky jim zvonily, kobylky nadskakovaly a cvrčely.
Mezi fialkově zbarvenými zvonečky v zelené trávě, mezi načervenalými slzičkami Panny Marie, jejími žlutavými pantoflíčky, zelení hnědavě lesklí tanečníci z dlouhých stébel trávy. Na pozadí na pomyslném plátně za taneční scenérií se mihly obrazy. Ohrady, ploty, slzy a obrovská síla vše zvládnout. Taková hloupost!
Postavila se, zamávala oběma rukama svým tanečníkům. Přivřela víčka.
Čím více dávám, tím více dostávám.
Olča Vodová
Krása tajemství
(napsáno v podvečer jednoho jarního dne, kdy si počasí dělá, co chce, jaro-nejaro, namísto počítání sněhových vloček si jen tak píšu...)
Olča Vodová
Kolik očí, tolik radosti, smutku a naděje
(přes plot pro pírko jsem nikdy neskočila, pro žádné, ani pro bílé, natož barevné, nepotřebuji jiné peří, mám svou kůži a té věřím)
Olča Vodová
Letím
(měla jsem takovou fantazii, no, ne jednu, bylo jich více, tak si tedy klidně letím... a v tom to přichází)
Olča Vodová
zdánlivě zadarmo
(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)
Olča Vodová
Divoké devadesátky
- oceán možností (listuji fotografiemi, listuji fotografiemi, listuji fotografiemi, listuji fotografiemi)
Olča Vodová
ranní heřmánkový čaj
(heřmánkový? já tedy ano, ale třeba i mátový, jasmínový nebo jen takový, co vám dobré ráno napoví...)
Olča Vodová
pavoučí jaro - melancholická
(při pohledu na pavučinu počátkem března mě napadly podivné myšlenky.., jak vlastně plete sítě pavouk? čáry máry? na cukr-na kafe?)
Olča Vodová
probouzení
(někdy i jen barva vyvolá vzpomínky, a taky roční období, i květy jiné než fialky...................)
Olča Vodová
křižovatky a bohatství
(stál tulák na břehu vzdáleného moře, stála tulačka na břehu blízké řeky, po hladině si plula bárka, na břehu bosí šťastní domorodci)
Olča Vodová
paprsky v trávě jako žlutá kuřátka
(také jste šli někdy parkem na sklonku zimy?).....................................................................................................
Olča Vodová
fantazie
(ve stresu to neuvidíte, uvolněte se, prosím, začínáme) ..............................................
Olča Vodová
roztesknila mne
(často si říkám, zda jsou černobílé fotografie smutné nebo jen mají hloubku, veselé mi nepřipadají snad nikdy, možná spíše čisté)
Olča Vodová
srdce z provázků
(na zemi leželo osamělé srdce) ......................................................................
Olča Vodová
Krásy okamžiku
(na břehu jezera kdosi vysekal kus ledu)............................................................
Olča Vodová
Oblaka, nebe a moře
(a van Gogh namísto nebe, jakoby seslal nám shůry moře) ............................................
Olča Vodová
Patříme k sobě
(jako šálek s čajem, jako slunce a smích, jako tóny ukryté ve vinylové desce, jen je rozeznít......)
Olča Vodová
vodní zrcadlo
(kdyby ta louže měla duši, možná by opěvovala černou a bílou, které jí tak sluší)...................
Olča Vodová
hledání konce zimy
(na Rokytce jsem dnes zahlédla volavku, rozkvétající kočičky kapkami deště obsypané, každých z nás něco vidí)
Olča Vodová
Políbit minulost
(věnuji všem, co tápají, věnováno i mně, neboť si občas nejsem jistá, zda jsem již políbila........)
Olča Vodová
Moje volební kalkulačka - jsme všichni ochotni a připraveni volit svým vlastním srdcem?
Na sklonku roku mám neskromné přání – otočit zběsilost chování celého lidstva o 180° a necválat po spirále nazpět ke zvyklostem antiky................................................................................................
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 220
- Celková karma 6,54
- Průměrná čtenost 503x