Bez brýlí ani na krok z domu
Po mostě si to kdosi couve na invalidním vozíku. Já bez brýlí, na běžnou vycházku si je neberu, vidím vše podstatné, jsem se vždy domnívala. Ještě sklopím zrak do trávy, abych uklidila a hodila do nejbližšího koše to, proč my lidé potřebujeme pejsky (někde jsem to četla jako vtip). Pak nabírám směr na most, chodník na mostu, vedle frekventovaná silnice. Opravdu, od druhého konce chodníku si to kdosi, nějaký mladík na vozíku, couve a prudce přitom odráží nohama od země. Vozík jede. Bleskla mi vzpomínka na studenta v maturitním ročníku, který se při majáles opil a na kole vjel pod auťák. Do té doby zdravý kluk. Navždy upoutaný na invalidní vozík, vídávala jsem ho jako na protest všemu jezdícího po silnici, popíjejícího, kouřícího na vozíku u řeky. Pěknej kluk. Jen ty nohy má jen do nohavic. Pak jsem ho viděla i se slečnou, ulevilo se mi, že má a přijímá šanci. Ten pěknej, chytrej a silnej kluk.
Dnešní ráno bylo jiné. Mladík na mostě mne minul a já se po něm otočila. Že by protestně navzdory jen tak couval? Podezřele se směroval k vozovce, oslovil ho jiný mladý muž, co šel jeho směrem a viděl mu do prapodivného výrazu v tváři. Pak jsem slyšela za svými zády hlasové zvuky. A rána. Jak jsem ho mohla nechat jet dál? Ty brýle, ach jo. Bez nich již nemám ostrý zrak, nešlo o mě.
Otočila jsem se. Táhla jsem vzpírajícího se pejska nazpět. Mladík na zemi a v křeči. Zavolejte záchranku. Stojící mladý muž začal telefonovat s dispečinkem. Řekněte, že má epileptický záchvat, ano, velký. Nerozpoznala jsem auru, to couvání, nereagování na slova kolem. Vím, že mu teď hrozí jen zranění. Nesmí se zranit, máte něco měkkého? Ne, vložil mu balíček papírových kapesníků pod hlavu. Začala jsem si sundávat kabát, zastavilo se kolem pár lidí, bylo ráno kolem osmé. Pak jsem uviděla, že má na vozíku tašku, igelitovou tašku s něčím. Koukla jsem do ní a vyndala svetr a položili jsme ho pod jeho hlavu, z rozražené hlavy při pádu o chodník tekla krev. Ten ležící zraněný měl pásku nalepenou okolo zápěstí, bylo tam jméno, příjmení, asi datum narození, telefon, adresa…, nevím, neměla jsem brýle a v tento okamžik to bylo již jedno. Chrčel pěnu z úst, byl na boku, dýchal. Jakmile povolila křeč, uvolnilo se jeho tělo, měl otevřené oči, začala jsem na něho pomalu mluvit. Pokud můžete, odpovězte mi, nebo jen zkuste kývnout, mrknout. Nebojte, lékař je na cestě, vše je tak, jak má být, buďte v klidu, počkáme s vámi, vydržte. A tak potichu v klidu pořád dokola. Myslím, že mne vnímal, upřené oči, které ještě neovládal, s prasklou žilkou v bělmu, ještě nebyl schopen slova, ale upřel na mne oči, zastavil pohyb hlavy.
Přijela sanita, naložili mladíka, vozík, zakrvácený svetr. Poděkovala jsem posádce a pánovi, co zavolal rychlou, stál tam udiveně, a tak jsem mu zamávala a ještě jednou poděkovala. Slov díků není v takových okamžicích nikdy dost, mohou pomoci zúčastněným vrátit se do reálu a pokračovat v cestě do svojí práce. Záchranka má těžkou práci a tam už vůbec není od věci slov díků. Dobře vím, že hloupí a vypočítaví lidé je dokáží často zneužít.
Měla jsem v životě období, kdy jsem se setkávala s epileptickými záchvaty, již jsem to zapomněla. Když to vidíte poprvé, je to děsivé, máte pocit, že to je konec, pak si zvyknete.
Nevím, co za zdravotní problémy má onen mladík z dnešního vozíku. Přišlo mi líto všech nemocných, co mají z mládí velké zdravotní obtíže a ti okolo zdraví si nepřipouští svoje štěstí být zdraví.
Odcházela jsem domů sluncem zalitým ránem.
Olča Vodová
Krása tajemství
(napsáno v podvečer jednoho jarního dne, kdy si počasí dělá, co chce, jaro-nejaro, namísto počítání sněhových vloček si jen tak píšu...)
Olča Vodová
Kolik očí, tolik radosti, smutku a naděje
(přes plot pro pírko jsem nikdy neskočila, pro žádné, ani pro bílé, natož barevné, nepotřebuji jiné peří, mám svou kůži a té věřím)
Olča Vodová
Letím
(měla jsem takovou fantazii, no, ne jednu, bylo jich více, tak si tedy klidně letím... a v tom to přichází)
Olča Vodová
zdánlivě zadarmo
(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)
Olča Vodová
Divoké devadesátky
- oceán možností (listuji fotografiemi, listuji fotografiemi, listuji fotografiemi, listuji fotografiemi)
Olča Vodová
ranní heřmánkový čaj
(heřmánkový? já tedy ano, ale třeba i mátový, jasmínový nebo jen takový, co vám dobré ráno napoví...)
Olča Vodová
pavoučí jaro - melancholická
(při pohledu na pavučinu počátkem března mě napadly podivné myšlenky.., jak vlastně plete sítě pavouk? čáry máry? na cukr-na kafe?)
Olča Vodová
probouzení
(někdy i jen barva vyvolá vzpomínky, a taky roční období, i květy jiné než fialky...................)
Olča Vodová
křižovatky a bohatství
(stál tulák na břehu vzdáleného moře, stála tulačka na břehu blízké řeky, po hladině si plula bárka, na břehu bosí šťastní domorodci)
Olča Vodová
paprsky v trávě jako žlutá kuřátka
(také jste šli někdy parkem na sklonku zimy?).....................................................................................................
Olča Vodová
fantazie
(ve stresu to neuvidíte, uvolněte se, prosím, začínáme) ..............................................
Olča Vodová
roztesknila mne
(často si říkám, zda jsou černobílé fotografie smutné nebo jen mají hloubku, veselé mi nepřipadají snad nikdy, možná spíše čisté)
Olča Vodová
srdce z provázků
(na zemi leželo osamělé srdce) ......................................................................
Olča Vodová
Krásy okamžiku
(na břehu jezera kdosi vysekal kus ledu)............................................................
Olča Vodová
Oblaka, nebe a moře
(a van Gogh namísto nebe, jakoby seslal nám shůry moře) ............................................
Olča Vodová
Patříme k sobě
(jako šálek s čajem, jako slunce a smích, jako tóny ukryté ve vinylové desce, jen je rozeznít......)
Olča Vodová
vodní zrcadlo
(kdyby ta louže měla duši, možná by opěvovala černou a bílou, které jí tak sluší)...................
Olča Vodová
hledání konce zimy
(na Rokytce jsem dnes zahlédla volavku, rozkvétající kočičky kapkami deště obsypané, každých z nás něco vidí)
Olča Vodová
Políbit minulost
(věnuji všem, co tápají, věnováno i mně, neboť si občas nejsem jistá, zda jsem již políbila........)
Olča Vodová
Moje volební kalkulačka - jsme všichni ochotni a připraveni volit svým vlastním srdcem?
Na sklonku roku mám neskromné přání – otočit zběsilost chování celého lidstva o 180° a necválat po spirále nazpět ke zvyklostem antiky................................................................................................
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 220
- Celková karma 6,44
- Průměrná čtenost 503x