Jeden štěněčí a jeden lidský

Mezi bouřemi, v období nabírání sil, v období odlivu a blížícího se velkého přílivu, mohu na své planety. Dokážu k nim a ony ke mně...                                       .                                                                           .

Moje každodenní první ranní a poslední večerní je tak trochu sobecká a patří k těm mým pravoúhlým životním způsobům.

Ta ranní je dříve než lidé z našeho „doktorského“ /bydleli a ordinovali tu kdysi lékaři, dobrých šedesát let nazpět/ domu jdou za prací a za nákupy.

Poránu mě bílá koule vítá mávajícím ocáskem tak silně, až se prohýbá celé štěněčí tělíčko a ocásek naráží na zvědavý čumec.

Venku jsme raz dva. Zpravidla se i obratem vracíme a mazlíme se více než matka s dítětem. Intenzivně ale krátce.

Náš malý Mikuláš mě donutil k opětovnému nastavení životního režimu, povinnosti a odpovědnosti.

Zabere mi docela dost času, ale postupně se to začíná, alespoň z hlediska časového, měnit v můj prospěch.

Ostatně není jen můj.

Noční procházky mě přiměly vidět oblohu.

Večery jsou již do vlažna a když zakloním hlavu, vidím alespoň na chvíli záblesk obrazů pro nás tam nahoře.

Než mne táhne jinam nebo omotá vodítko okolo stromu a sušáků na prádlo...

Jednou je to jasný měsíc a přes něho přeplouvající průhledné mraky, černo-šedo-bílý obraz.

Příště je měsíc větší a jsou vidět hvězdy a souhvězdí, jasná tmavá obloha a jasné měsíční světlo na potemnělých střechách , staré lípě, na dvorku, zaparkovaných autech, na zemi. Letící blikající letadla. Černo-bílo.

Jindy barevný obraz oblohy. Barevný, neuvěřitelně barevný. Okolo měsíce bílo, hnědavo, šedavo až fialovo, a dál tmavo.

Pohádkový pohled.

/Občas, to když uslyší velkého psa, mě stažený ocásek a přisátá ouška táhnou ke schodům.../

Téměř neskutečný jakoby počítačem „vymyšlený“ výjev.

O kterém já vím, že je skutečný. Jsou věci, které se nám zdají neskutečné a přesto existují.

Často nám připadá cosi neuskutečnitelné, co uskutečnitelným dokážeme udělat jen my sami.

Stejně jako v noci vidět barevnou oblohu. Když přijde náš čas.

A najednou těmi vteřinami až minutami, kdy mohu mít hlavu lehce zakloněnou a vidět, co jiní nevidí, mažu tíhu uplynulého dne.

Spadne ze mne, zůstane tam v té tmě.

Noc ji změní v přírodu, v živou energii.

Tu moji zdánlivě „mrtvou“.

Semele mé myšlenky a vytvoří z nich krásné svítání, jasnou oblohu, prstencovitý opar okolo lesa se slunečními paprsky, ne pro mne, pro ostatní. Nebo příjemný pocit na celý den pro někoho.

Z temného jasné. Od štěněčího k lidskému.

Od pravých úhlů a zažitých pravidel k ostrým a zdánlivě nemožným.

Co zítra, příště mohu ještě vidět?

S pocitem, že na zítřek se mám těšit, i když třeba jen na pár okamžiků, které mě pomáhají jít dál, si pravoúhle držím ranní a večerní.

Ty okamžiky, ta místa, ty světy se učím hledat a když už je najdu, neztratit cestu k nim.

A tak odcházím s vrčavkou domů odlehčena spát... Častěji však s malým vyplašencem ještě toužícím pouze po pravoúhlu.