Můj dům na pobřeží 2

...přišla jsem z vycházky, napíšu Mattovi, potřebuji s ním prostě po dlouhé době mluvit................................... .                                                                      .                                                                                                  .

Matte, kdysi jsem ti psala o mých snech, vzpomínáš? ...Můj dům na pobřeží.

Byly to sny, které mi pomáhaly žít. Nyní již sny, ty berličky do života, tolik nepotřebuji. Velký dům na pobřeží ani ve snech, ve skutečnosti jsem nikdy nic takového nepotřebovala, lidé se nemění, vždyť víš.

Pocítila jsem záblesk přitažlivosti, ne záblesk. Pouto, jiskru, která rozsvítila cosi kolem a ve mně. Jen pár slov, řádek... Hořké slzy i radost. Ale minulost mě stále dohání. Ještě bylo málo pokory k životu a lidem, ještě nepřišel čas, aby mě někdo vzal takovou, jaká jsem, čím jsem, se stigmatem, které přece není stigma..., ty to víš.

Jen to těžko jiný pochopí. Jsi přítel. Tvojí láskou je golfíček, katamaran, dobré jídlo a život sám.

Umění slevit jsem se naučila, ale neumí to všichni. Možná nevěří na lásku, pravdu, dobro, ale pokud zapomněli, měli by zavzpomínat...

Člověk má být tím, kým je... Pokud jím není, může se minout s vlastním životem. Já již teď vím, že se nemíjím, jedu po správných kolejích. Jen dělám dojem, že jedu po silnici, ze které lze uhnout, kdykoli, kamkoli.

Určitě by jsi řekl: „Stigma..., no..., je a není to stigma... Musíš s tím něco udělat, pokud chceš i navenek být tou, kterou jsi uvnitř. A neflákej to! Trvá ti to strašně dlouho!“

Mužský to umí stručně, napřímo... Tak, dík a - neznič si záda na těch vlnách!