Dobře utajená (neplánovaná) manželská dovolená

Začátek léta často oživuje vzpomínky na loňskou krásnou dovolenou nebo na některou již dávnou dovolenou. Pro někoho třeba jen úsměvnou historku, která kdysi rozechvěla bránice všem okolo, jen dotyčná osoba i dnes má při oprášení příběhu lehce zaťaté zuby.

Internet

Kufry byly otevřené na podlaze, na manželské posteli kupičky, které s nimi poletí.  Ona jen sepisuje seznamy, pak je kontroluje a vše chystá. Pochopitelně on, si sbalí sám. Kupičky prověří a protřídí.

Ani neviděla dopis, který je zval „za odměnu“ na  jeho mezifiremní dovolenou  s manželkami. Moc se těšila, že poletí bez dětí, nebude muset nic řešit a dohadovat se s manželem, které dítě si vezme, kterou botu na kterou nohu. Dva je přece paráda!

„Máš všechny doklady, miláčku?", nedalo jí to.

„Jasně že mám.“, odvětil Miláček a dál se prohraboval na pracovním stole. Že by něco hledal? Stála na protější straně stolu a ráda by mu poradila.

„Uvař nám ještě kafe, než pojedeme, drahá.“

Tak tedy ano, Drahá šla uvařit dvě napěněná presíčka. Donesla je až k jeho stolu, který byl pokrytý různými hromádkami s navrchu vyznačeným vzkazy typu: IHNED V PONDĚLÍ, Simča. BĚHEM ÚTERÝ, Verča,VOLAT ŠÉFA. STŘEDA HLÁŠENÍ ŠÉFOVI. EURA ŠÉFOVI. Zvedla ceduli a pod ní v obálce měl od své sekretářky nachystané kapesné na cestu.  Atd. Ani vyměnit koruny nesměla sama, však by ji neměl pod kontrolou.  Měla pocit, že on se od firmy neodpojí a že ona vlastně neletí s ním, ale se svými kufry. A on letí se svojí firmou. 

„To kafe ti položím, kam…?“ otázka se pověsila do vzduchu a visela nad šálky, které Drahá držela v rukou. V jejím věku ty ruce ještě vše udržely.

„Kafe? No, třeba do kuchyňky.“, odvětil Miláček stále zaujatý hledáním. Čelem vzad, otázka spadla málem do šálků, roztříštila se o tvrdou podlahu,  kafe přesídlilo do kuchyňky. Drahá odnesla šálky, polkla hořkost v ústech, nasypala si cukr do kávy, čímž ji zkazila. Cukr uklidňuje.

„No sláva, můžeme jet. Jsi tu ještě?“ Ozvalo se z kanceláře, hledač mával s papírem v euroobalu, zastrčil ho do aktovky.

„Ty tu piješ kafe?“, usmál se triumfálně, svůj šálek do sebe ve dvou locích obrátil.

Čekatelka nasadila úsměv, dala si na cestu whisky, neboť její představy o cestě s jejím Miláčkem, se jaksi prozatím stále rozplývaly v mlhavém kávovém oparu. Až budeme v letadle, nebude používat mobil a bude jen můj, řekla si. Nebo skončí utopený v moři, pochopitelně že telefon. I když myšlenka to není ani ve všeobecném pojetí úplně špatná. A docvakla whisku včetně nerozpuštěného ledu.

Nasedli do auta.

„Máš pro mě kafe?“

„Kafe?“, patrně ho špatně slyší. Teď jedno dopil a on chce …Kafe? Vstřebávající se whiska ji elegantně rozchechtala.

„Noo, nemáš, viď?“, úsměvný triumf.

„Nevadí,“ pohladil ji po stehně. „Koupím si ho u meka.“

Pokusila se o úsměv, nandala si sluneční brýle. Konečně, ať si říká ty svoje povely. Ona jede na dovolenou, jen se jí bude stýskat po dětech. Ale už nejsou tak malé, aby vyloženě strádala.

„V kolik nám to odlétá?“, vcelku důležitá otázka těsně před cestou.

„V 19,15, máme spoustu času. Dáme si oběd, pak zaparkujeme auto u známých.“

„Aha? Není pohodlnější ho nechat na letišti?“, použila selský rozum, ženský rozum…?

„No, vidíš, to mě nenapadlo. Ale letiště je dražší.“

No, nechápu jak Miláček může neustále počítat takovéto koruny. Jako by je neměl! Patrně mu to poradil nějaký kolega z jiné firmy. Jistě výhodný důvod, ihned po dovolené sepíší obchodní dohodu.

Když jde o business, jdou city stranou. Kdy vlastně nejde? Myšlenka se dotkla jejího vědomí.

Oběd v dobré trojkové restauraci s dobrým plzeňským si oba vychutnali. Zaparkovali auto na okraji Prahy.

A co kufry, Miláčku, s lehkým úsměvem si uvnitř pobroukávala Drahá, no co kufry…?

Trochu ji to vzrušilo, neboť život vedle Miláčka byl často vzrušující, plný neustálých změn a stále nových a nových rozhodnutí, občas i zvratů.

Jsem dáma! Nejsem velbloud! Elegantně se vypjala při vystupování z auta, hodila svůdný pohled, hlazením si až provokativně urovnávala svoji krátkou sukni na štíhlém pozadí. Pak si vyzývavě uhladila přes triko košíčky podprsenky a pohupujíce se v bocích odkráčela k zavazadlovému prostoru jejich vozu, kde vzala baťůžek a palubní zavazadlo.

Jako málokdy, než by Miláček v takové situaci očekával, poodstoupila na chodník a vymýšlela, jak ty dva dvacetikilové lodní kufříky někdo přepraví do letištní haly.

Někdo byl řidičem jejich auta, někdo byl její Miláček.

Neměl jinou šanci, co si naplánoval, to naplánoval především sobě. Ona byla ve vleku.

Hodinové putování po hlavním městě obtěžkané tak asi šedesáti kilogramy zátěže na trase autobus – metro – autobus, bylo pro ni groteskní situací, kdy jen přihlížela, jak Miláček tu dobíhá se dvěma loďáky k metru, tu od schodů z metra dobíhá zadek právě odjíždějícího autobusového spoje. Sledovala ho jako němý černobílý film zatímco on, musel vidět rudě.

Jako člověka s jednoduchou logickou úvahou, sociálním cítěním, jí bylo všelijak. Chvíli jí ucukávaly koutky bezmocným výsměchem, chvíli vztekem nad její neschopností toho ředitele zeměkoule umět řídit.

Upachtění, upocení, téměř na konci sil byli konečně vyplivnuti autobusovým spojem na letišti. Jeho zaměstnanci by ho patrně nepoznali. Její kolegyně v práci by jí to rozhodně nevěřily!

Doufala, že tato dovolená, podle vývoje od samého počátku, bude pro něho poučením a nalezení životní pokory, ač tuto cestu vnitřního sebepoznání ještě neplánoval. Ale to netušila, že průběh bude ještě tristnější.

Bylo půl páté, měli ještě půl hodinky čas než dojdou všichni účastníci zájezdu na smluvený sraz ke stánku cestovní kanceláře nacházející se v letištní hale.

„Kafe?,“ mrknul na ni.

„Dala bych si, máme čas.“

Když míjeli stánek cestovky měla lehce zvláštní pocit. Ještě že si zamkla kufr na heslo. To ji uklidnilo. Ale jen na chvíli. Myšlenkovými pochody se dostala zpět až k okamžiku, jak kódovala heslo. Pak si ale uvědomila, že neví, u kterého hesla skončila…

Nový kufr, nový systém, ona novickou v heslování… Horký a v zápětí ledový pot jí polil po celém těle. Hodila oko po svém Miláčkovi, který právě přinášel dvě kávy ke stolečku, kde ona trůnila.

„Něco, nového?“, promluvil směrem k ní.

„Ne, dobrý, vše nad očekávání prima, díky.“, navodila lehce manželsko-milenecký úsměv. Jistě pod ní byla již vypocená loužička.

Ten kufr nebude teď potřebovat, až na místě ho „kuchne“, zauvažovala. Byla to polopravda, což se během hodinky provalilo.

Usrkávali kávu, Miláček ještě telefonoval známým, kolegům do firmy. Pak začal obvolávat kolegy, kteří též cestují s ním. Byl čtvrtek pozdní odpoledne. Patrně všichni již těsně před letištěm, neboť u stánku cestovky postávalo jen pár cizokrajně vyhlížejících turistů a nikdo mu nezvedal telefon.

„To jsem rád, že jsme vyrazili tak zavčasu. Bude to v klidu, bez honičky.“ Dali si pusu a drželi se za ruce.

Blížila se pátá, u stánku cestovky žádná změna.

Stánek je dokonce zavřený, ale oni tam stejně nic nepotřebují. Jistě poletíme pozdě v noci a on jí to nechtěl dopředu sdělit. Ví, jak nerada nespí. Zasignalizovala cosi intuice.

„Jdu se tam podívat, “ přece jen ten klid asi úplně nebude.

Konečně se mu někdo ozval.

Sledovala z křesílka letištní kavárničky jak od ní tak sto metrů cyklicky pochodující Miláček mění výraz v tváři, zpomaluje krok až stojí. Takhle nějak si představovala vždy dobře zvládnutou pantomimu, jen u svého Miláčka si nikdy nevšimla uměleckého nadání. Úsměv mu rozhodně ztuhnul, ústa zůstala kromě mluvení pootevřená údivem. Jakoby i na dálku bylo vidět změnu barvy pleti, a to do bleda.

Drahá lehce znervózněla, první co ji napadlo, zda děti nedostaly horečku a on to právě probírá s hlídající babičkou. Vrátil se nejistým pohupujícími se kroky až k ní, ale do vzdálenosti tak jednoho, dvou metrů. Tam začal dělat kolečka okolo jejího sezení, málem si udělala šroubovici z krku.

„Něco se děje, babička? Děti?“,  přece jen nevydržela. Neodpověděl, jakoby hledal záchytný bod, který bude tou jeho pravdou. Nerozuměla tomu a začala se obávat teď již i o jeho zdraví. Patrně podvědomá předtucha.

Zpomalil svůj pohyb Země okolo Slunce, k eliptické dráze se však nedopracoval. Znovu začal telefonovat.

„Jak se daří? No, no, noooo…., my jsme ještě na letišti. Čekáme. Ozvu se.“ Zavěsil. Tak už již i slyšela a připadalo jí lehce zmatené, proč někomu tam do éteru sděluje, že ještě čekáme. Znovu začal volat komusi. Zavěsil. Jakoby hledal nějakou oporu v tom, co se stát nemělo nebo má?

Konečně byla po jeho padesátém pokusu zavolat „někomu do éteru“ řada i na ní. Začala hledat mobil.

Nadechoval se a nedýchal, chystal se vyslovit něco velice vážného a historicky nemožného. Vypukla nukleární válka. Nechtěla si to však připustit.

„Tak, je to jinak.“ Co je proboha „jinak“, jak mám vědět, co bylo to „nejinak“ ? Snažila se rozdýchat jeho předkolapsní stavy.

„Ne dnes, ale zítra.“, odmlčel se. Polkl a opět se nadechnul. Ona v sobě však začala cítit začínají rozbublávající se hysterický  výbuch smíchu. Žádná babička, žádné děti, žádné nemoci.

„Letíme až zítra v 19,15, ne dnes.“ Pokoušela se korigovat svoje vítězství lásky nad sebeláskou, bylo jí však hořce, trapně, až slabo.

„Oni to změnili? A tobě to nedali vědět? Udělali chybu? To si děláš srandu.“, vyblekotala nesmysly, protože jí bylo hned jasné, že to Miláček prostě lidsky - spletl. A ona musí působit ještě hloubějším dojmem než on.

Nenašel si čas jí přeposlat celou pozvánku na dovolenou, veškeré informace měla od něho jen ústně. Hrozně jí to užíralo, protože se na dovolenou těšila, chtěla se těšit celým tělem a duší. Nebylo jí umožněno.

Mezitím on vytáhl z palubního kufříku dispozice vytištěné z mailu. Přečetl si je a podal jí je. Nic „škodlivého“ tam nenašla. Jen ten důvod konečně vybuchnout smíchy byl oficiální jako sdělení od tiskového mluvčího v tištěné podobě.

To jsou ta jeho zadní vrátka, kdyby se mu to totiž na poslední chvíli nehodilo, tedy jemu nehodilo, mohl by to prostě zrušit. Jí suše krátce esemeskou oznámit. Ale do manželství nepatří takováto zadní vrátka ani suché esemesky. On neví, že je ženatý a že s tou odvážnou ženskou, mám děti, on neví, že je odvážná.

Po krátkém výbuchu smíchu, po kterém měla pocit, že ho bude muset začít resuscitovat, začal obvolávat babičku, která dostala přísný zákaz dětem sdělovat o nastalé situaci jakékoliv podrobnosti. Že odlétáme až o den později, že on to jen tak prostě přehlédl, tedy pravdu. Ale děti mají bystré, vnímavé, jen tatínek to neví, a tak jí prostě zmatené informace od pramáti zavolaly, „mami, co to ten taťka tak nesrozumitelně babičce napovídal…?“. Matka jim pravdu vždy říkala, i když uhlazenou, a tak to bylo venku. Zavolal sekretářku, která dostala též informační embargo, které se provalilo, neboť  ostatní ředitelé ho ještě druhý den po ránu sháněli v práci.

Drahá tak prožívala svůj mlčenlivý triumf v tichém úžasu a očekávání, co ještě může nastat.

„Ale vždyť to je prima, horší by bylo přijet o den později. To je to tvoje utajování, kdyby si mi to dal přečíst, tak se to nemohlo stát.“, řekla matriarchálně. Neměl sílu protestovat, otočit tento nerovný boj s vlastní osobností proti ní.

Rozhodli se, že nechají kufry v letištní úschovně, seženou bydlení v centru a užijí si společný večer, o který je nemůže nikdo připravit. Je to vlastně „utajená“ manželská dovolená. Vždyť oni tu již dnes nejsou, oni již dnes odletěli a stane se to zítra.

Co následovalo? Lehká životní odveta – z velkých kufrů bylo potřeba si vzít věci na přespání…

Při té myšlence jí ztuhly rysy. Děkovala si, že před chvílí na něho nebyla hystericky bojovná a očekávala, že se jí to tedy vrátí. Za normálních okolností by jeho reakce byla dost výrazná, ale byl oslaben právě proběhlou situací.

A tak kleče, za pomocí manikúrních nůžtiček, které by správně neměly patřit do palubních zavazadel, její Miláček v letištní hale vykuchával zámek jejího dobře zaheslovaného kufru. Byl uřícený, nešlo mu to, ale byl statečný. Ona utírajíce mu pot na čele soucitně přihlížela.

Večer pak strávili v secesním penzionu, byla i půlnoční procházka a káva na Staroměstském náměstí.

Další den, skutečně v 19,15, odletěli a všichni kolem byli pobaveni jejich romantickým přístupem k pracovní dovolené a nenechali je na pokoji ani v přímořském letovisku ani dlouhé týdny poté.