Skrýš

...o pohádkách, o dětství, o vnitřní síle, o lidech             .                                               . .                                                                                      .                                                .

Jiří Trnka

Příběhy smyšlené, převyprávěné, s kusem pravdy, s pohlazením

Když byly moje děti malé, četla jsem jim pohádky. Zpočátku jsme prohlíželi obrázková leporela, pak  na text náročnější a náročnější příběhy. Já sama jsem jim ráda předčítala knížky pana Františka Nepila. Neustále jsem se k nim vracela. Velký kus moudra, lidskosti, ale i pohádkového pohlazení, umění vyprávět. Dívala jsem se na dětský svět jeho očima, ale nenašla si čas psát pohádky, příběhy pro moje děti, které mi prolétávaly hlavou.

Děti mi odrostly již téměř do dospělosti. Hodiny strávené nad knihou, s dětskými písničkami jsou krásnou minulostí.

Se mnou si rodiče příliš nečetli. V paměti mi zůstalo jen pár knižních titulů z mého dětství. Jsou tam i pohádky, které jsem sledovala v televizi. Byl malý výběr. A tak jsem sledovala i ty, které mě čímsi upoutaly, nevěděla jsem proč. Přesto jsem se k nim opět a opět vracela. Bylo v nich Cosi. Patřily mezi ně loutkové a animované pohádky, které byly především z dílen Studia Jiřího Trnky. Loutky byly součástí i hraných filmových pohádek a v nich jsem často vídala to, co dnes na fotografii.

Ale proč se tedy právě teď vracím do dětství? Ozvala se nostalgie? Děti by mi dnes právě v tomto okamžiku shodně řekly: „Mami, prosím tě, už to řekni a nepitvej to. Tak co tak úchvatného tě dnes dojalo?“

Jak jsem dnes prohlížela  místní fotoblogy, dostala jsem se k fotografiím s názvem „Skrýš“. Evokovaly ve mně vzpomínku na dětství. Drobný šedavý ptáček s rozčepýřeným peřím v proschlém větvoví. Jakoby „přelétla“ loutka z mého dětství. Autor fotografií je profesionál, umělec, a tak si já lajk netroufnu zde přikládat to, co ve mně vyvolalo vzpomínky na moje dětství, jeho dílo.

Ale nedokážu potlačit kouzelnou myšlenku, která mne dnešním dnem provází .

Toto pohlazení, které mi nikdo nevezme, nikdo nedá, jen já sama.

Máme tu schopnost, máme to místo v sobě, které jen my dokážeme najít. Ač se může zdát, že za to může někdo z venku. Tuto energii si nosíme v sobě a přirozený běh života někoho jiného nám umožní nasát sílu z vlastního nitra.

Přeju sobě i vám, ať těch skrýší uvnitř nás máme co nejvíce.