Tančící stromy

Anděli, měl jsi pravdu. Vím, že člověk musí jít a nezastavovat. Obzvláště v  mém věku. Oprášila jsem fotopřístroj.

Dívat se umím, jen technika je můj protibojovník. Nemohu říci nepřítel.

Jakmile ji pochopím, býváme úžasnými přáteli. Jakmile ji pochopím, rozumíme si a stává se mnou hýčkaná, rozmazlovaná. Jsem ochotna ji personifikovat, dát ji jméno, ušít jí peřinky a na noc dle možností přikrývat a nesvítit jí do čoček…

Objevila jsem nedávno dávno zapomenuté místo. Lužní lesy, kam když  zajdu, potkávám a objevuji.

Lidí poskrovnu. Nikdo se ke mně svátečně nevrhá se slovy „Kde se tu bereš?“

A tak jsem potkala

Tančící stromy

Život u vody

a Konec vodníků v Čechách

A jak jsi mi kdysi říkal:„…a pak si ty obrázky večer prohlédni.“

Přesně tak jsem to i udělat chtěla. Byla jsem na ně a na sebe zvědavá. Protože, proč je pouze jen přelít do složky?

Uviděla jsem technicky, ač jsem lajk, spoustu chyb. Ale uviděla jsem díky barvám, jejich odstínům, spoustu  cest, života.

Čím jsem starší, tím spíše nacházím krásu a cesty, které jsou na dosah a nemusí vždy jít jen o hmatatelné a očima viditelné. To, co je někde hluboko uvnitř, je náhle na povrchu.

A propos… s lidmi to mám stejně jako s technikou :)